Netrvalo dlouho a byla zveřejněna přesná trať, která při troše představivosti připomíná čtyřlístek, v jehož středu se nachází Lysá hora. Společně s ostatními jsme se domlouvali, že nebude od věci si celou trasu projít. Z LysaCUPu jsme sice stěžejní části znali, ale třeba úsek hned po startu z Visalájí přes Švarnou Hanku do Ústí Poledňany a následným stoupáním na Kobylanku byl pro nás velkou neznámou. K mému velkému údivu se mi skutečně podařilo si celou trasu projít. Samozřejmě jsem ji neprošel celou najednou, vzal jsem to hezky na pohodu natřikrát. Zpětně to hodnotím jako velice prospěšné, protože během závodu jsem přesně věděl co mě čeká a nemine.
 |
| Mapa závodu |
Start byl naplánován na sedmou hodinu ráno, prezence probíhala už v pátek. Protože jsem nechtěl jet na otočku, tak jsem s radostí využil nabídku noclehu na chatě od Štěpána z X-TRAILu, kterému chci tímto ještě jednou poděkovat, že byl tak ochotný. Na prezenci dojíždíme společně s Ondrou a Pavlem někdy kolem sedmé hodiny večer, měl s námi ještě jet Fido, ale ten mi v průběhu odpoledně volal, že má nějakého démona v krku. Ale že ho máme zaregistrovat, že ráno na start určitě přijede. Při prezenci potkáváme spoustu známých tváří, dáváme se do řeči a začínáme nasávat předstartovní atmosféru. Velmi příjemné bylo, že součástí tašky, kterou jsme dostali při prezenci, byl i lístek na Pasta party, neleníme a jdeme se nadlábnout nějakých těch těstovin. Jakmile pojíme tak nasedáme do auta a jedeme zpět na Krásnou, kde by už na nás měl čekat Štěpán a celá další xtrailová banda. Sraz máme Pod Žorem, kde už na nás čekají, přisedáme k nim, objednáváme si pivo a začínáme probírat všechno možné. Je tady velice příjemně, sedělo by se pořád, ale čas je neúprosný. U Štěpána na chatě probíhá vše ve veselé náladě, k čemuž vrchovatě přispěl Pavel svou příhodou se záchodem. Jakmile máme připraveny věci na ráno, tak se odebíráme spát.
Ráno vstáváme kolem páté a následuje kolotoč předstartovních příprav, oblékání, mazání, chystání, snídaně atd. Já si taky kontroluji, jestli mám vše co mám mít,vypadá to, že jsem na nic nezapomněl. Po šesté sedáme do aut a vydáváme se na start, kde by od půl sedmé měla probíhat předstartovní rozprava. Dorážíme akorát tak včas, chvíli čekám na Fida, ale netrvá to dlouho, dávám mu tašku a společně jdeme ke startu. Tady nás už vítá Luďa a udává nám důležité instrukce. Nejdůležitější je, že limit závodu je 14 hodin, vstup do předposledního lístku je možný jenom do 17:00 a občerstvovačka na Lysé končí v 19:30. Zaznamenávám tyto informace, ale pevně doufám, že zbytečně, protože chci do cíle dojít za nějakých 12 hodin. Rozprava končí, ještě dávám batoh s věcma, které chci mít nahoře na Lysé do auta a pomalu se přesouvám na startovní čáru. Je mi trochu zima, ale je mi jasné, že jakmile se dám do pohybu, tak mi bude vedro až až. Počasí je zatím nevyzpytatelné, je mírně pod mrakem, teplota nějakých 14°C. Doufám, že během dne nezačne pršet a nebo nepřijde jiný extrém v podobě horka. Ale už není čas na nějaké úvahy, atmosféra začíná houstnout a blíží se start.
Přesně v 7:00 byl závod odstartován a celý dav se dává do pohybu, rozbíhám se taky, ale volím velice lehké tempo, nikam se neženu, vím, že toho mám před sebou více než dost. První kilometry jsou víceméně zahřívací, nejdřív mírně do kopce na Bílý kříž a potom po krásné hřebenovce na Švarnou Hanku, netrvá to dlouho a míjím cedulku, která říká, že do cíle nám zbývá 65 km, hořce se pousměji a jenom si tak v hlavě přehraji, co mě v těch 65 km čeká. Startovní pole už se celkem natáhlo a roztrhalo, chvíli běžím sám, někdy někoho doběhnu nebo zase někdo doběhne mě, vytváří se menší skupinky.Z těchto míst bychom také měli poprvé vidět vrchol Lysé, ale při pohledu vpravo zjišťuji, že je celý zahalen v mracích a tudíž nejde vidět. Možná je to i dobře, protože odtud to vypadá jako neskutečně daleko. Hřebenovka končí a my se stáčíme doprava, kde začíná seběh k Ústí Poledňany, tady dobíhám Radka a celý seběh absolvujeme společně, v údolí jsme za nějakých 55 minut, je čas pojíst, tak si dávám jednu musli tyčinku, přichází první vážnější stoupání a já poprvé přecházím do chůze nemá smysl se zbytečně přepínat hned za začátku. Jde se mi naprosto skvěle, chvílemi si i popoběhnu a ani si to neuvědomím a Radkovi utíkám, před sebou vidím někoho v dálce, takže jdu vlastně sám, pouštím si do uší hudbu a zatím si to parádně užívám. V jednom z prudších stoupání předbíhám dvojici cyklistů a připadám si u toho jako Zbyněk Cypra na Drtiči :-) Se zvyšující se nadmořskou výškou se mění i počasí a dostávám se do mraků, ochlazuje se, ale je to celkem příjemné. Přioblékat se není třeba, jenom si na hlavu dám šátek. Na Kobylance opouštím cestu a odbočuji do lesa, tady už to znám, nic mě nemůže překvapit, stoupání v lese přes kořeny a kameny mi utíká rychle, jenom si přeji, aby mi to tak šlo i jak tu půjdu podruhé, vymotávám se z lesa, pár metrů po asfaltce a už jsem na vrcholu, mířím k občerstvovačce, piju, jím, doplňuji kejml a jsem rád, že první výstup proběhl bez jakýchkoliv problémů. Chvilku po mě dobíhá i Radek, čekám na něho a společně v čase 2:05 vstupujeme do druhého lístku.
Volím strategii pořádně se najíst a dát se do kupy, takže nějaké ubíhající minuty příliš neřeším, pojím, napiju se, doplním kejml, mají tady i tablety proti křečím, tak taky do sebe nějaké hodím. Krize ze stoupání z Krásné je zažehnána a vydávám se do třetího lístku směrem k Lukšinci, od občerstvovačky běžím společně s Ivon z VZS, ale někde na Větrech ji odbíhám, protože se opět začínám cítím dobře a chci vyzkoušet, jak to půjde. Seběh je to opět náročný, po kamenech to moc dobře nejde a je třeba hodně dávat pozor. Někde před Lukšincem dobíhám Lucku z Oceláků, dávám se s ní do řeči a společně sbíháme k Butořance. Na Butořance opouštíme červenou značku a napojujeme se na modrou směrem k Mazáku. Lucka běží přede mnou a najednou z ničeho nic hází salto jako z cirkusu, pád vůbec nevypadá příjemně, tak okamžitě zastavuji a snažím se ji pomoct. Bohužel jsem zase udělal nějaký nečekaný pohyb a do nohy chytám křeč. Teď to musel být pohled pro bohy, Lucka chudák leží na břichu mezi kamením a já dva metry vedle ní opřený o hůlky neschopen udělat jediný krok abych jí pomohl.Vzájemně se ujišťujeme jestli jsme v pořádku, po nějaké chvíli už jsem schopný se hýbat, tak ji pomáhám na nohy. Naštěstí je jenom trochu odřená, ale není to nic vážného. Pokračujeme tedy dále, ale místo běhu volíme chůzi, abychom se z toho zážitku trochu otřepali. Zdá se, že je vše v pořádku, tak se zase snažíme navýšit rychlost. Seběh je po asfaltu, není třeba moc dávat pozor kam člověk šlape, takže to jde. Ani jsem se nenadál a jsem zase sám, dobíhám na Mazák, tam je na kontrole Vlaďka z LysaCUPu, dneska ji žádný lísteček nedávám, protože do cíle je ještě daleko, tak ji jenom z vesela pozdravím a běžím dále. Přichází úsek, kterého se celkem obávám - asfaltové stoupání k hrázi přehrady Šance. Ještě před jeho začátkem se tady na kole pohybuje další LysaCUPovská postavička - Milan alias Nejškaredší. Dáváme se do řeči, chvíli jede vedle mě a povzbuzuje mě, což mi zase vlévá energii do žil. Stoupání po asfaltu příjemně utíká i díky tomu, že jsem zase ve skupince s Luckou a ještě s jedním závodníkem. Opět probíráme všechno možné a už jsme za hrází a odbočujeme doleva do lesa. Cesta se začíná zvedat, já jsem na asfaltu celkem příjemně orazil, takže nasazuji tempo a ze skupinky se trhám. Jde se mi hodně dobře kopce nechávám za sebou a jsem na vrstevnici. Tady se rozbíhám a pohodovým tempem se blížím k dalšímu neoblíbenému místu - stojce, která je za rozcestníkem Pod Čuplem. Kdo ji nezažil, tak nepochopí, s první částí se statečně biju, ale i tak mi to připadá nekonečné. Ještě když navíc vím, že mě čeká daleko nepříjemnější úsek. Jenom zvednu hlavu, podívám se před sebe a vidím neskutečnou a v nedohlednu končíčí stojku. Zavrhuji myšlenku jít jí přímo a proto volím cestu po značce, která stoupá hezky v serpentinách. Opět neskutečné stoupání, ale i ono má svůj konec. Následuje krásná rovná pasáž, kde se po dlouhé době opět trochu rozbíhám a dobíhám ke Kobylance. Tady už jsem dneska jednou šel, to přece půjde. Bohužel už to nejde tak jako při prvním stoupání, ale přece jenom se nějak na vrchol vyškrábu. Hurá jsem nahoře, mám za sebou tři lístky a sedm hodin pohybu, ten poslední lístek už přece nějak dám a do cíle se dostanu. Navíc v čase, který bude určitě lepší, než ten, který jsem si předsevzal jako cíl. S těmito myšlenkami se odebírám k občerstvovačce, kde následuje klasický rituál - jídlo, pití, kejml. Potkávám tu borce, kteří už mají čtvrtý lístek za sebou a čeká je jenom seběh dolů na Visaláje. To bohužel není můj případ, mě toho čeká ještě kapánek více.
Po doběhu jdu hned na pivo, na které mám neskutečnou chuť snad už od třetího lístku. S ostatními co už jsou v cíli rozebíráme zážitky, když se trochu vzpamatuju, tak využívám možnosti sprchy, která byla naprosto úžasná. Umytý a už relativně v pohodě si jdu pro zasloužený guláš. Čas v poklidném tempu utíká dále, v cíli panuje velice příjemná atmosféra. Závod je ukončen ve 21:00 a krátce na to začíná vyhlášení, které se nese ve velice veselém duchu. Jako závěrečná třešnička je pro závodníky přichystána tombola. Po té, co jsou všechny ceny rozdány, se zvedáme a vydávám na cestu zpět domů.
Tímto chci všem pořadatelům poděkovat za úžasný závod a už nyní se těším na příští ročník.
Kompletní výsledky zde
Webové stránky závodu
Hodnocení závodu + zajímavosti:
Ultratrail okolo Lysé hory v režii pořadatelů LysaCUPu - už jenom tato věta všechno vystihuje. Opravdu vydařený závod, kterému i přes první ročník nelze nic vytknout. Krásně zvolená trať, skvělí pořadatelé, výborná občerstvovačka
pozitiva: krásná trať, skvělí pořadatelé, výborná občerstvovačka, vývoz věcí na LH, sprcha s teplou vodou, podél tratě umístěné cedulky se zbývající vzdáleností do cíle
negativa: místy nedostatečně značená trať - pro mě osobně to negativum nebylo, protože jsem trať znal, ale kdybych si ji před závodem neprošel, tak bych určitě na pár místech váhal
 |
| Někde za Kykulkou zdroj: ludoi.rajce.net |
Nejprve musíme seběhnout severní sjezdovku, sbíhám raději pomalu, protože se jednak nechci zranit a taky si nechci hned v prvním seběhu odrovnat kolena. Po seběhu sjezdovky pokračujeme k Ivančeně a následně stoupáme na Kykulku. V sebězích mi Radek utekl a taky se přes mě převalili dva další závodníci. Naprosto nechápu, jak tak rychle můžou běžet, ale nechávám to být, cítím se skvěle a jdu si stále svoje. Stoupání na Kykulku zvládám bez problému, dokonce se dotahuji ke skupince, co je přede mnou. Bohužel její součástí nezůstanu příliš dlouho, protože zase následuje seběh, kde mi utíkají. Já nikam nespěchám a plně si vychutnávám krásnou cestu lesem, těmito místy jdu asi potřetí v životě, takže je to pro mě pořád relativně nové a neznámé. Z lesní cesty se najednou stává asfalt, který mě přivede až do Krásné, ještě před Krásnou mě předbíhá Štěpán v neskutečném tempu, které ani v nejmenším nejsem schopný akceptovat. Ale na náladě mi to neubírá, ta se dokonce ještě vylepšuje, když probíhám kolem Štefana Groše a ten mi hlásí, že jsem zatím na 24. místě - nechápu, můj odhad byl tak někde kolem 50. Seběh končí, jsem v Krásné a musím teď pokračovat po asfaltce k mostu, odkud se běhá LysaCUP. Chci využít roviny a něco pojíst, ale z ničeho nic na mě dopadá krize, najednou nejsem schopný běžet, i chůze mi dělá problémy, dokonce se musím zastavit a vydýchat. Naprosto nechápu co se se mnou děje, vždyť do teď to bylo úplně v pohodě. Každopádně něco pojím a pořádně to zapiju a doufám, že se to zlepší. Mezitím už jsem u mostu a začíná další výživné stoupání. Z Krásné je to vlastně pořád do neskutečného krpálu a člověk si moc neodpočine. Můj stav se bohužel nelepší a aby toho nebylo málo, tak se mi před očima začínají míhat parádní černé mžitky. Začínám mít toho tak akorát dost, tempo se teď rovná chůzi invalidní želvy, předbíhá mě jeden závodník za druhým, jsou tady i Jarek a Deni z VZS a asi musím vypadat opravdu vyřízeně, protože se mě ptají, jestli jsem OK. Řeknu něco stylem, že mám krizi jako hrom, ale že se s tím poperu, oni se s s tím spokojí a pokračují, pro mě neskutečnou rychlostí, dále. K mému úplnému zděšení se ještě začínají v lýtkách ozývat křeče, hážu do sebe hořčík, ale nějak nezabírá, špatně našlápnu, blbě propnu nohu a je to tady. Křeč v lýtku je úplně neskutečná, zastavit, protáhnout, počkat až povolí a zase pomalu jít dále. Utrpení nemá konce, v hlavě mi běží myšlenky, že se na celý závod vykašlu, dojdu nahoru a sejdu zpět do Visálájí, mám toho opravdu dost. Naštěstí když překračuji cestu u Šebestýny a vydádávám se do dalšího neskutečného stoupáku začínám se cítit lépe, asi konečně zabraly všechny ty povzbuzováky, co jsem do sebe naházel. Na běh to stále není, ale tempo už se mi zdá celkem slušné, dokonce začínám stahovat borce přede mnou. Ještě než se dostanu pod severní sjezdovku, tak rovina a mírný seběh na Malchor, rozbíhám to, ale nohám se moc nechce a odpovídají tupou bolestí, každopádně ji přemůžu a už se drápu do sjezdovky. Krpál je to nechutný, dává mi zabrat, sluníčko o sobě taky dává vědět o mlze už není ani památky. Po neskutečně dlouhé době jsem nahoře, míjím Radka, Jarka a Deni jak už jdou do třetího lístku, což mě zase trochu povzbuzuje, protože jsem si myslel, že ty už během závodu neuvidím. Vyměnujeme si povzbuzující slova a každý jdeme svým směrem. Probíhám čipovou kontrolou a v čase 4:23 zakončuji druhý lístek a vrhám se na občerstvovačku.
Volím strategii pořádně se najíst a dát se do kupy, takže nějaké ubíhající minuty příliš neřeším, pojím, napiju se, doplním kejml, mají tady i tablety proti křečím, tak taky do sebe nějaké hodím. Krize ze stoupání z Krásné je zažehnána a vydávám se do třetího lístku směrem k Lukšinci, od občerstvovačky běžím společně s Ivon z VZS, ale někde na Větrech ji odbíhám, protože se opět začínám cítím dobře a chci vyzkoušet, jak to půjde. Seběh je to opět náročný, po kamenech to moc dobře nejde a je třeba hodně dávat pozor. Někde před Lukšincem dobíhám Lucku z Oceláků, dávám se s ní do řeči a společně sbíháme k Butořance. Na Butořance opouštíme červenou značku a napojujeme se na modrou směrem k Mazáku. Lucka běží přede mnou a najednou z ničeho nic hází salto jako z cirkusu, pád vůbec nevypadá příjemně, tak okamžitě zastavuji a snažím se ji pomoct. Bohužel jsem zase udělal nějaký nečekaný pohyb a do nohy chytám křeč. Teď to musel být pohled pro bohy, Lucka chudák leží na břichu mezi kamením a já dva metry vedle ní opřený o hůlky neschopen udělat jediný krok abych jí pomohl.Vzájemně se ujišťujeme jestli jsme v pořádku, po nějaké chvíli už jsem schopný se hýbat, tak ji pomáhám na nohy. Naštěstí je jenom trochu odřená, ale není to nic vážného. Pokračujeme tedy dále, ale místo běhu volíme chůzi, abychom se z toho zážitku trochu otřepali. Zdá se, že je vše v pořádku, tak se zase snažíme navýšit rychlost. Seběh je po asfaltu, není třeba moc dávat pozor kam člověk šlape, takže to jde. Ani jsem se nenadál a jsem zase sám, dobíhám na Mazák, tam je na kontrole Vlaďka z LysaCUPu, dneska ji žádný lísteček nedávám, protože do cíle je ještě daleko, tak ji jenom z vesela pozdravím a běžím dále. Přichází úsek, kterého se celkem obávám - asfaltové stoupání k hrázi přehrady Šance. Ještě před jeho začátkem se tady na kole pohybuje další LysaCUPovská postavička - Milan alias Nejškaredší. Dáváme se do řeči, chvíli jede vedle mě a povzbuzuje mě, což mi zase vlévá energii do žil. Stoupání po asfaltu příjemně utíká i díky tomu, že jsem zase ve skupince s Luckou a ještě s jedním závodníkem. Opět probíráme všechno možné a už jsme za hrází a odbočujeme doleva do lesa. Cesta se začíná zvedat, já jsem na asfaltu celkem příjemně orazil, takže nasazuji tempo a ze skupinky se trhám. Jde se mi hodně dobře kopce nechávám za sebou a jsem na vrstevnici. Tady se rozbíhám a pohodovým tempem se blížím k dalšímu neoblíbenému místu - stojce, která je za rozcestníkem Pod Čuplem. Kdo ji nezažil, tak nepochopí, s první částí se statečně biju, ale i tak mi to připadá nekonečné. Ještě když navíc vím, že mě čeká daleko nepříjemnější úsek. Jenom zvednu hlavu, podívám se před sebe a vidím neskutečnou a v nedohlednu končíčí stojku. Zavrhuji myšlenku jít jí přímo a proto volím cestu po značce, která stoupá hezky v serpentinách. Opět neskutečné stoupání, ale i ono má svůj konec. Následuje krásná rovná pasáž, kde se po dlouhé době opět trochu rozbíhám a dobíhám ke Kobylance. Tady už jsem dneska jednou šel, to přece půjde. Bohužel už to nejde tak jako při prvním stoupání, ale přece jenom se nějak na vrchol vyškrábu. Hurá jsem nahoře, mám za sebou tři lístky a sedm hodin pohybu, ten poslední lístek už přece nějak dám a do cíle se dostanu. Navíc v čase, který bude určitě lepší, než ten, který jsem si předsevzal jako cíl. S těmito myšlenkami se odebírám k občerstvovačce, kde následuje klasický rituál - jídlo, pití, kejml. Potkávám tu borce, kteří už mají čtvrtý lístek za sebou a čeká je jenom seběh dolů na Visaláje. To bohužel není můj případ, mě toho čeká ještě kapánek více.
 |
| Občerstvení po třetím výstupu zdroj: jirkarimanek.rajce.net |
Čtvrtý lístek je nejkratší a teoreticky by neměl moc dělat problémy. Vždyť jsem ho přece několikrát běžel při LysaCUPu v rámci 3v1. Ale léto není zima a všechno je jinak. Druhý seběh severní sjezdovky jdu ještě opatrněji než ten první, protože nohy už toho mají dost a navíc zase nechci chytnout křeč. Pod sjezdovkou se rozbíhám, ale už to zdaleka není takový ladný běh jako na začátku. V lese u studánky míjím nějaké turisty, když jsou pár metrů za mnou, tak mi do nohy z ničeho nic vystřelí křeč. No jo, dlouho to bylo v pohodě. Komentuji ji nepublikovatelným slovem a asi dost nahlas, protože turisti se zastavují a otáčejí se směrem ke mě. S grimasou ve tváří jim odpovím, že se nic neděje, že mi je svým způsobem vlastně strašně fajn. Nechám je jít a opět absolvuju nějaké to protažení. K Ivančeně to moc nehrotím, spíš jdu rychlejší chůzi, potom to trochu rozbíhám, ale jenom tak na pohodu. Jakmile se dostávám ne cestu, která mě dovede až ke Hradové, tak se opět rozbíhám. Míjím hang, který bych dneska určitě nechtěl jít dolů a jsem rád, že se obíhá. Za chvíli jsem na Hradové a mířím si to k Hotelu Petr Bezruč, tady jde všechno bez problémů a už jsem na asfaltce, která mě dovede ke Korýtku. K němu se těším už nějaký ten čas, protože jsem neskutečně zpocený a těším se na příjemné osvěžení. Je u něj nějaká rodinka, tak prosím o kousek místa a jakmile jsme ho měl, tak na nic nečekám a celou hlavu ponořím do studené vody, osvěžení je úplně neskutečné, je to jako polití živou vodou. Rodinka moje počínání evidentně moc nechápe, ale to mě přece nemůže rozhodit. Vydávám se do dnešního posledního stoupání k Veličkům to ještě jde, mám strašnou chuť na pivo, ale nemám s sebou žádné peníze, tak se musím spokojit s vodou z kejmlu. Za Veličkami začíná ten správný očistec, opět stojka, trápím se, každý krok dělá problém, nechápu jak to jsem při LysaCUPu schopný vyběhnout, to jsem asi fakt dobrý úchyl. Počítám každý metr, každý strom, chci to mít za sebou, konečně se po levé straně objevuje závora, což znamená, že je přede mnou kousek rovinky po cestě. Ta je ovšem hned za mnou a odbočuji do lesa, nejdřív mírné stoupání a potom zase stojka, dneska už naštěstí poslední. Jsem u rozcestí Pod Lukšincem, v hlavě se objevuje vzpomínka, že to není ani měsíc, co jsme tady nesli bečku. Jo, tenkrát to bylo v pohodě, ale dneska už to prostě nejde. S vypětím všech sil se dostávám na Lukšinec, opět mám pocit, že se vleču jako slimák, ale jakmile předbíhám běžné turisty, tak si uvědomuji, že to asi tak pomalé není. Taky míjím cedulku, která mi sděluje, že do cíle už to je jenom 10 km, super paráda. Někdo by mohl říct, ještě deset, ale pro mě to v tom okamžiku opravdu bylo "už jenom". Nad Lukšincem se trochu kochám výhledem, protože je opravdu hezky, ale není na to moc času, protože mě ještě čeká stoupání na Větrech. Zpoza zatáčky se objevuje vysílač, což mě trochu nakopává, protože vím, že dneska už to bude naposledy, že už jenom vyjdu ten kousek na kopec a potom jenom seběhnu dolů na Visalaje a bude to za mnou. Než se dostanu nahoru k občerstvovačce, tak to ještě nějaký ten čas zabere, ale přece jenom tam dojdu. Čas po posledním výstupu se zastavuje na 9:23, což mi při plánovaném seběhu do cíle cca za 1:05-1:15 vychází na cílový čas kolem 10:45. Je to naprosto mimo mé očekávání a pomalu se ve mě objevuje pocit uspokojení, samozřejmě, ještě v cíli nejsem, ale už je to tak blízko! Poslední zastávku na občerstvovačce si doslova vychutnávám, hážu do sebe co se do mě vejde. Ale samozřejmě nemůžu tu být věčně, tak poděkuji obsluze, že se o nás tak pěkně starali a vydávám se na poslední seběh.
 |
| Seběh pod Ivančenou zdroj: cekuba.rajce.net |
Seběh na Visaláje nemám vůbec rád a už dlouho dobu před závodem jsem se ho obával, první část je ještě v klidu, ale jakmile člověk vyběhne z lesa a má před sebou louky, které se vlní nahoru a dolů, tak se z toho stává noční můra. Každopádně nejdřív sbíhám sjezdovku a lesem se dostávám na Zimný, všechno je v pohodě, tempo sice není moc závratné, nohy bolí, ale není to nic nepřekonatelného. Od Zimného zase lesem, míjím nějaké turisty, kteří mě povzbuzují, křížím cestu, překračuji svodidla, zase lesem, chvíli po asfaltu a zase do lesa. Tady si do uší pouštím doma speciálně připravenou hudbu, jedná se o mé oblíbené písničky, které mě mají naburcovat do posledních kilometrů. Účinek je úplně neskutečný, dostávám se do pohody, zapomínám na bolest, běžím a užívám si. Netrvá to dlouho a už jsem na začátku obávaných luk, doping v uších stále pomáhá, ukrajuji jeden metr za druhým, je to sice taková houpačka, ale vůbec mi to nevadí. Je tady poslední nepříjemné stoupání, kořeny tady tvoří takové nepříjemné schody, které mi dělá problém vyjít, tak je radši obcházím, naštěstí to je jenom pár metrů. Míjím cedulku "do cíle dva kilometry" a teď už mi na plno začíná docházet, že to opravdu zvládnu. Začínám být dost na měkko, běžím jako ve snách, nevnímám nic kolem sebe, prostě úžasný stav. Ani nevím jak a jsem na Ježánkách, odtud už je to opravdu jenom kousek. Sice trochu do kopečka, ale to mi vůbec nevadí. Jakmile běžím kolem cedulky "do cíle 300 metrů" ve sluchátkách mi začínají hrát Queeni a jejich We are the champions, prostě úplně skvělé načasování. Najednou ve mě projedou nepopsatelné pocity, teď už ani nemám daleko k slzám, je to opravdu něco neskutečného. Už vidím cílový oblouk, hezky vyklusávám, užívám si to, tyto okamžiky mi už nikdo nikdy nevezme. Zvedám ruce nad hlavu, probíhám cílovou čarou a jsem neskutečně šťastný.
Po doběhu jdu hned na pivo, na které mám neskutečnou chuť snad už od třetího lístku. S ostatními co už jsou v cíli rozebíráme zážitky, když se trochu vzpamatuju, tak využívám možnosti sprchy, která byla naprosto úžasná. Umytý a už relativně v pohodě si jdu pro zasloužený guláš. Čas v poklidném tempu utíká dále, v cíli panuje velice příjemná atmosféra. Závod je ukončen ve 21:00 a krátce na to začíná vyhlášení, které se nese ve velice veselém duchu. Jako závěrečná třešnička je pro závodníky přichystána tombola. Po té, co jsou všechny ceny rozdány, se zvedáme a vydávám na cestu zpět domů.
Tímto chci všem pořadatelům poděkovat za úžasný závod a už nyní se těším na příští ročník.
Kompletní výsledky zde
Webové stránky závodu
Hodnocení závodu + zajímavosti:
Ultratrail okolo Lysé hory v režii pořadatelů LysaCUPu - už jenom tato věta všechno vystihuje. Opravdu vydařený závod, kterému i přes první ročník nelze nic vytknout. Krásně zvolená trať, skvělí pořadatelé, výborná občerstvovačka
pozitiva: krásná trať, skvělí pořadatelé, výborná občerstvovačka, vývoz věcí na LH, sprcha s teplou vodou, podél tratě umístěné cedulky se zbývající vzdáleností do cíle
negativa: místy nedostatečně značená trať - pro mě osobně to negativum nebylo, protože jsem trať znal, ale kdybych si ji před závodem neprošel, tak bych určitě na pár místech váhal
Statistika:
čas: 10:40:14
umístění celkové/v kategorii: 41/27
průměrný tep: 148/min
maximální tep: 188/min
spálená energie: 36 584 kJ
Tracklog:
Žádné komentáře:
Okomentovat